Příběh z Terezína

Ahoj, jmenuju se Honza a je mi deset let. Dřív jsem bydlel s rodiči v Praze. Měl jsem všechno co jsem potřeboval, ale pak přisel dopis s razítkem ... Museli jsme se sbalit. Maminka říkala že pojedeme "někam na čas". Všechno to bylo hrozně rychlý.

Žijeme v bývalých kasárnách - mně přidělili místo v Magdeburských kasárnách, kde bydlí spousta dalších dětí a styrých lidí. Spíme na tvrdých pryčnách, často nás budí štěnice nebo zima. Každý den máme jen trochu polévky a kousek chleba. Všichni jsme hubení, ale zvyklí.

V Terezíně děti přesto dokázaly dělat zázraky. Učíme se v tajných školách, které organizují dospělí vězni - učitelé, profesoři, umělci. Měli jsme dětský časopis "Vedem", který vydávali kluci z chlapeckého domu L417. Psal do něj i můj kamarád Petr. Byly v něm básně, články, kresby, sny. Sny o svobodě ...

Každý transport byl jako rána do srdce. Lidé mizeli - kamarádi, sousedi, učitelé, rodiče. Na nástupišti jsme stáli potichu, bez slz, jen se zatajeným dechem. Nikdo neřekl nahlas, co jsme si všichni mysleli: že už se nikdy nevrátí. Do konce války prošlo Terezínem přes 150 000 lidí, z toho více než 15 000 dětí. Většina z nich skončila v Osvětimi nebo jiných vyhlazovacích táborech. Jen pár stovek dětí přežilo. Ti, kteří odešli, často zmizeli beze stopy. Jen jejich jména zůstala v seznamech, jejich kresby a básně v zaprášených složkách. Transporty z Terezína nebyly jen přesuny. Byly to cesty bez návratu. Ale vzpomínka na ty, kteří odjeli, nezmizela. Žijí dál v našich příbězích, v písních, v obrázcích. A hlavně - v paměti těch, kteří chtějí znát pravdu.